Záznam 21 / 記録 21 / Část 2.

6. února 2014 v 12:11 | ルーシー /// ヘンリエッタ |  Záznam 21.
Takže jsem Záznam 21 dokončila. Psala jsem ho do čtyř do rána -,- Takže čti Lee!!! :DDD
Doufám že to pochopíš...dá se že je to skreslená skutečnost :33





Věnování: Katty Klinkeová / Lee Kat2y
Varování: Všechny konečné věty jsou založeny na nebezpečných věcech. Doma to nezkoušejte!








>-----------------<
Uběhlo pár let. Konečně jsem dovršila patnáctých narozenin.
Byla jsem sice starší, než Katty, ale o pouhé tři měsíce a pár dní.

'' Myslíš si jaký máš svaly a prachy, ale přitom jsi jen obyčejný ninja. '' řekla brunetka a položila mobil na stůl.
Začala jsem se smát. '' Co to tu meleš? ''
'' Nevím, jen mě to tak napadlo. '' zasmála se bruneta.
'' Achjo, to je na tobě super, život bez starostí. '' usmála jsem se.
'' Hmmm, bez starostí. '' podívala se zachmuřele z okna a měla skleněné oči.
'' Už je to dva roky. Netrap se věcmi co už jsou pohřbené. '' dodala jsem a nechala to být.
Nerada vidím když se trápí. Drtí to mé pocity a cítím se provinile. Přitom vůbec nevím proč.
Potápět se v pláči. Jakoby se vše změnilo. Už to není ta bezstarostná holka. Co mě vytáhla ze spárů stínu a ničeho. Trápí se minulostí a už nevidí do budoucna. Je to možnost volby, zda si vybere tu cestu, kterou jsem broudila já, než mě z ní vytáhla. Nebo si vybere volbu té cesty, kterou započala když byla malá. Co když se ta holka nevrátí? Copak je svět tak zohavený smutkem a nelítostí? Je to snad chyba lidí? Ti co nechápou bolest.
'' Jen možnost...'' zašeptám a utřu si slzy.
'' Co? '' zamračí se brunetka. Podívám se na ní s falešným úsměvem a jen zakroutím hlavou. Podívám se na stůl a přemejšlím. Jaké to je, když něco zratíš?
Zahltí tě snad popud smutku a depresí? Nebo si to jen myslíš a vyrábíš tuhle nestoudnou iluzi?
'' Chybí mi. '' řekne sklesle Katty a skloní hlavu.
Neřeknu ani slovo a jdu k ní. Obejmu jí, stále beze slov.
Vidím tu veselou kopu co se smála všemu. Cítím k ní něco, co není kamarádství. Je to něco většího. Je to snad láska? Sesterská láska? . . . Jiná?! . . .Ne, to zas ne *he,hehe*

>-<

'' Prej chodíš s Erikem. '' zasměje se zrzka a já jí majznu sešitem.
'' Co to tu meleš za sračky?! '' zařvu na ní a zčervenám.
'' Nó tak Péťo, kdyť vidíš jak se stydí ! '' Brunetka se začne smát a já se naštvu.
'' Nechte mě! NECHTE MĚ! '' uteču ze třídy a zaběhnu na záchod.
'' J-já s nikým nechodím. NIC K NĚMU NECÍTÍM! '' zařvu na prázdné záchody a otočím se k oknu.
'' J-já miluju...jen jednoho...'' zamračím se a kouknu do protějšího okna.
Pousměju se a zaměřím na třídu přede mnou.
'' Jen, jednoho. '' podepřu si ruku a sleduju chlapce u okna.
Tmavovlásek je znuděný. Stejně jako já. Učitelka tam pantomimicky něco ukazuje. Nezajímavá, avšak pozoruhodná věc.
Začnu se smát až se popadám za břicho. '' Kdyť o mě ani nezavadí! Bože! '' skoro umírám smíchy a nevšímám si, že si mě tmavovlásek všimne. Vstanu ze země se slzami v očích a poloúsměvem. Všimnu si ho a celá zkamením. Tahle trapná chvíle se mi stala poprvé * ne kecám * .
Tmamovlásek se usměje a zamává. Já se trapně zaculím a zdrhám ze záchodů.

'' Boha mého! '' kleknu si na chodbě a chytnu ještě větší výtlem.
Válím tam sudy a je mi úplně jedno, že už je dávno hodina, že jsem se před ním ztrapnila.
'' Copak není na světě člověk, kterého by to rozesmálo ?! '' zařvu na chodbu, kde jsem úplně sama a jako cvok mluvím sama pro sebe.
Usměji se. '' Hn, kdyť o mě...nestojí '' sednu si na zem a utřu si slzy.
'' Kiseope!... Vím kde bydlíš! '' chytnu znova výtlem a vyběhnu ze školy.
Opřu se o zábradlí a zavřu oči. Jaké by to bylo, kdyby vše bylo jak chci já? Katastrofa! Ne, život.

>-<

'' Ty debile! Kam jsi zdrhla?! '' zařve zrzka a za ní bruneta.
'' Musela jsem se provětrat. '' řeknu uraženě.
'' Furt si naštvaná? '' zeptá se bruneta.
'' Bhm, né! Obě víte, že to není pravda. '' dodám a vezmu si věci.
Zamávám a odejdu na zastávku.
Zase sama. Nastoupím do autobusu a narvu si do uší sluchátka.
Když dorazím hodím si věci na zem a lehnu na postel.
Otevřu netbook a začnu psát nějaký debilní povídky. Jako obvykle je to o Kiseopovi a o mě. For éva *yehehehe*
'' Copak nemáš hlad? '' zeptám se sama sebe.
'' Ha ani ne, díky za optání! '' urazím se a zavřu netbook.
Možná vám to už dojde, ale tak nějak bydlím sama. Nemám nikoho s kým by jsem doma mluvila. Bydlím v domě strejdy. Ten se odstěhoval k přítelkyni, kterou nesnáším, tak jsem je opustila a začala žít sama. Naproti v chodbě, bydlí moje máma se sestrou a bráškou. Jenže tam taky nepřežiju díky máminému příteli.
Většinou jsem ve styku jen s mamkou a bráškou. Sestra je většinou v práci. Ale jsem radši sama. Mám svůj klid a samotu.

Mé dny jsou zahrnuty pouze : sociálními stránkami, komunikování s lidmi ze školy, hraní na klávesy, poslouchání hudby, a neustálé obskakování počítače.
Nejsem moc společenská, proto to nijak neřeším.
'' Neuděláš perník ?! '' zařvu na sebe do zrcadla a párkrát zamrkám. Nasadím si brýle a odpovím. '' Jistěže. ''
Suroviny doma nemám, a nechci jít za mamkou, tak si jdu nakoupit. Každý týden dostávám 2000 Kč na jídlo a potřebné věci. Pokud mi máma neuvaří a nebo nemá potřebu se se mnou sejít. A dalších 500 Kč jako kapesné. Někdy dostanu i za hlídání bráchy, ale ten už se o sebe dokáže postarat i sám.

Vylezu z bytu * nechce se mi * a vlezu do obchoďáku naproti.
'' Fuj, fuj, fuj ,fuj ... '' odpovídám na všechno zboží co vidím a ani nekoukám na cenu. Řekněme že mám v kasičce 45 000 Kč. Jen díky tomu, že jsem líná jíst, pít, koukat na TV, svítit, a vůbec něco dělat. ( No, že už jsem nezhebla! )
'' 237 Kč, prosím '' řekne prodavačka a já se ušklíbnu.
'' To ani nevím co jsem koupila? '' zašeptám a vytáhnu peníze z kapsy.
'' Naschle! '' dodám naštvaně, připadajíc, že mě okradli.
'' No hlavně, že jsi koupila dvacet položek a kolu, ale na perník ses vysrala co?! '' řeknu a fláknu se do tváře.
'' Tak sorry, že žiju! '' urazím se a dám věci do lednice.
Zalezu do pokoje a jdu na FB.
Jistěže začnu otravovat Katty.
Chvíli si píšeme ( Do 03:07 ) a pak vypnu počítač.
'' Čas spinkááát! '' zívnu a rozestelu postel.
'' JN! A spát! '' zařvu na sebe a hupsnu do postele.
'' Sladké sny...'' Chvíli se koukám do stropu. Pak mi dojde, že mi nikdy nikdo nepopřál sladké sny. Asi už jsem dlouho sama a nepamatuju si to. Nebo mi je opravdu nikdo nepopřál. . .

'' Nemůžeš usnout? ''
'' Ne...nemám potřebu spát. '' odpovím.
'' Nad čím přemýšlíš? ''
'' Nad sebou. Jsem snad já ta co je jiná? Kdyť jsem taková být nechtěla. Nikdy jsem neřekla své pocity. Vždy je říkali ostatní a já musela mlčet! '' zařvu na prázdný pokoj.
'' Tak proč to někdy neuděláš? Proč se nesvěříš? ''
'' Protože...protože vím, že to nikdo nestojí! '' rozbrečím se.
Není to neobvyklé. Mluvím sama pro sebe. Sama sebe mlátím jakoby to dělal někdo jiný. Nikdo jiný se mnou totiž není. Ve chvíli když potřebuju. To já jsem ta, která musí být u ostatních, když jsou v koncích. Nikdy nejde o mě, ale o ostatní.
'' A záleží na tom? Copak tak nejsi spokojená, když se ti nikdo nevěnuje a když o tebe nikdo nezavadí? Chceš být snad někdo jiný?! '' zaječím na místnost.
'' Nech mě! Ty víš, že to tak není! Já nechci být sama! '' sednu si na zem a mlátím do prázdna.
'' Ale budeš... '' dodám a podívám se na sebe do zrcadla.
Utřu si slzy a vezmu do ruky lampičku. '' Zmiz! '' zařvu a hodím po zrcadle lampičku.
'' J-já ... '' vezmu do ruky střepy a podívám se do nich.
'' Ty jsi sama, protože si sama být chtěla. Nebuď jako malá! '' vytřeštím oči a uvidím všude krev. Rozzuřím se a zařvu ještě víc. '' Neříkej mi co mám dělat! '' zabodnu si střepy do nohy a do rukou. '' Nemáš právo mi rozkazovat! Chcípni! '' zařvu a rozbrečím se.
'' Jenže já jsem ty, umři, to ti každý říká a ty to neslyšíš. Všichni tě nenávidí za to jaká jsi. A i ty, které jsi milovala, jsi omrzela a v srdci už pro tebe, tak nicotnou, sobeckou, panovačnou mrchu, nemají místo! '' kouknu se na potok krve.
'' Vůbec nevíš, co si o mě ostatní myslí. Ty jsi ta, kterou lidi nenávidí! Nesnáším tě! Zmiz! Nech mě! '' položím ruce do krve a podívám se do střípku zrcadla.

'' Naopak. Já jsem ta část, kterou lidi milují, protože jsem zticha. Protože do ostatních vidím. '' dořeknu a vezmu poslední střep.
'' Skoncuj to. No ták! Kdyť víš, že všem bude líp až tu nebudeš! ''
'' Ne, neříkej to! '' chytnu se za hlavu a začnu ječet.
Vezmu střep a zabodnu si ho do hrudi.
'' N-neříkej t-to... '' pustím střep a přestanu vnímat okolí.
Nebyla to moje vina, že lidé ztratili milované, že jsem taková jaká jsem. Copak mě opravdu nenávidí? Copak se já nenávidím?
Vstanu a jdu do koupelny. Zamnou se valí potok rudé krve. Vlezu do vany a pustím vodu.
'' JN, je hodná holka. Všichni, jsou hodní. JN, má všechny ráda. JN, je zlá holka. V-všichni jí nenávidí...'' s posledním slovem vydechnu a usnu.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama