Červen 2014

Konec.

26. června 2014 v 20:42 | ルーシー /// ヘンリエッタ /// ケーティ
Narodila jsem se jako každý jiný člověk. Nebyla jsem jiná než ostatní děti.
Ale už když jsem byla malá věděla jsem, že je na mě něco výjimečného.
Vztah s rodinou byl nesnesitelný. Matka mě zavrhla, otec mě nechtěl. Žila jsem v domnění, že jsem se ani narodit neměla, ale jako dítě jsem tomu nechtěla věřit. Plula jsem životem jako malá rybka mezi žraloky. Stejně jsem věřila tomu, že je na mě něco lepšího. Něco co ostatní nemají. Všechno jsem skrývala za falešný úsměv, který měl stejnou hloubku. Věřila jsem cizím lžím jen proto, aby jsem si je nějak získala. I tak jsem za sebou měla stín samoty. Sledoval mě do postele, sledoval mě do kuchyně, sledoval mě všude.
Básničky, které jsem v dětství psávala ze smutku, se stali mým odrazem. Každé slovo, které bylo z mého srdce mě pronásledovalo až ke konci. V roce 2008 se něco změnilo. Už jsem nebyla tak zamlklá. Místo koutku v rohu jsem se začala projevovat. Mluvila jsem jen sama se sebou. Nechtěla jsem aby můj názor někdo slyšel. Jen já a moje hlava. Moje rodina pro mě byla mrtvá. Neřešila jsem zda na mě někdo mluví. Neřešila jsem zda někdo žije. Všechny jsem začala nenávidět. Čím víc nenávisti jsem v sobě měla, tím víc energie mi stoupala do žil. Agresivita byla na prvním místě. Jenže mi do života vstoupilo pár osob. Zažili si tolik zklamání stejně jako já, ale žili dál. V představách měli, že je život jen jejich. Nikdo je nemohl přesvědčit, že jsou hloupý. Stejně si udělali svůj obrázek. Nastal rok 2014. Komunikace mezi kamarády a lidmi se mi zvýšila. Už to nebylo tak, že jsem všechny nenáviděla a chtěla jsem být samotář. Naznačovala jsem jim, že je nemám ráda, ale oni prokoukli, že to tak nemyslím. V tu dobu už jsem byla jiná osoba. Brali mě za někoho kdo je nejlepší, ale nebyla jsem. Hrála jsem si na něco co jsem nebyla, jen proto aby mě měli rádi. Jenže už to nebyla školka. Někdo mě chtěl zničit, někdo milovat, ale nadala jsem nikomu možnost. Když jsem byla sama, stejně jsem chtěla být ten samotář. V zimě 2014 mi zemřelo 8 příbuzných. Bez důvodu. Milovaný děda, milovaná babička. Všichni mi utekli.
Ztratila jsem to co jsem ještě dokázala milovat. Zničila jsem všechno co jsem mohla. Kamarádky ze školy jsem zavrhla. Nechtěla jsem s nikým mluvit. V roce 2016 zemřel můj otec, matka i strejda - který byl jediný milující příbuzný. Musela jsem žít s nevlastním otcem, se kterým jsem nikdy nemluvila. uběhlo pár měsíců a já už nevěděla co mám dělat. Odešlo vše co jsem měla ráda, jen kvůli tomu, že jsem chtěla být jiná. Opustila jsem vzpomínky. Jediný kdo při mě zůstal byla kamarádka z dětství. Vždy se mi snažila pomoct a já jí též. Zůstala až do roku 2018. Osm minut po půlnoci 1.1 na mé narozeniny, jsem se usmála na hrob svých rodičů. Vedle mě stála ona kamarádka. Podívala jsem se jí do očí, hodila jsem mašličku do vlasů, kterou jsem dostala k mému prvnímu roku na hrob a skácela se k zemi. Na tváři mi zůstal úsměv a stékající slzy na tváři. Nechala jsem všeho. Psychicky sem se skácela zanechajíc památku toho, že jsem jednu osobu měla ráda až do konce. Za tu dobu jsem stihla napsat několik příběhů o mém životě. Co se přesně stalo v roce 2008 a 2014. Nikdo to nikdy neviděl krom kamarádky. Chtěla jsem aby moje památka zůstala jen v jejím srdci. Zahodila jsem vše protože život nikdy netrvá dlouho a je jedno zda vás někdo měl rád nebo ne. Jedna osoba pro vás udělá cokoliv.

Mein kampf

11. června 2014 v 17:28 | ルーシー /// ヘンリエッタ /// ケーティ |  Povídky
Trochu psychologickej výzkum paranoi. Mimochodem, pravdivý příběh.

Vítr, Voda, Oheň - Smrt

3. června 2014 v 19:34 | ルーシー /// ヘンリエッタ /// ケーティ |  Povídky
Povídka tak trochu ze spaní.



Firippu se podívá na její tvář. Opět viděl ten ustaraný výraz. Vrátili se vzpomínky. Snažila se usmát. Marně. Radši se schová za falešný úsměv. Destrukce. Zničí se vlastní myslí. Konec. Znova se nadechne a podívá se z okna. Vedro. Výraz povadne. Sucho. Letní odpoledne míří ke konci. Začíná večer. Oba se usadí na pohovku v obývacím pokoji. Ticho se lne na zdech. Oba mlčí. Snaží se promluvit, ale neví co říct.

'' Děje se něco? '' zeptá se Firippu zmateně.
Dívka jen zavrtí hlavou do nesouhlasu a vezme si polštář.
'' Jsem unavená. '' položí si hlavu na jeho klín.
On vezme deku a přikryje jí. Hlavou se mu promítá hrozně otázek, ale zná odpovědi.
'' Tak spi. '' zamumlá a hladí ji na hlavě. Po nějaké chvíli usne i on.
Dívka se probudí s chlapcovou rukou na zadku.
Rychle mu odhodí ruku a zafuní.
'' Ano? '' on si promžourá oči a zívne.
'' Chceš mě znásilnit nebo zmlátit? '' usměje se na něj.
'' P-Proč?! '' vyjekne chlapec.

'' To byla sranda...'' usadí se a vezme si sklenku vody položenou na stole. Pár loků a pokládá.